Jsem architekt se specializací na visuté a zavěšené mostové konstrukce, podílel jsem se jako inženýr-architekt na projektech největšího visutého a nejdelšího mostu světa. Žil jsem deset let v Norsku a Austrálii. Hraju v kapele na basu, jsem horolezec a procestoval jsem po konferencích celý svět. Ženy v mém okolí se do mě bezhlavě zamilovávaly. Miluju je. Svoje přátele z doby, než jsem odcestoval a než jsem se zase vrátil. Jsem jejich bůh. A vidím, jak jsou omezení, a proto hloupí, ale zároveň jsou krásní. Jenže ani jeden z nich nic z toho netuší. A netuší ani to, že to v nich vidím. Abych v nich tohle všechno uviděl, musel jsem to uvidět nejdřív sám v sobě. A podařilo se mi to v Bergenu, ve městě, kde je pořád šero a tma, kde půl roku v kuse prší, kde o víkendu nejsou otevřené žádné obchody a kde na sebe všichni mluví jenom norsky. Ve městě, kde jsou všude kolem hory, ale nelze po nich lézt. Ve městě, kde slova samota a opuštěnost dostávají zcela nový rozměr, protože přizpůsobit se místním lidem a jejich způsobu života je takřka nadlidský úkol…